Moje slepičí záchranné mise autor: Dagmar Krejzová

Můj příběh se slepicemi začal zhruba před 3 lety touto dobou. Byla jsem bez práce a jela jsem do Prahy na pracovní pohovor. V Praze na Jižní Spojce jsem si v koloně všimla, že z kamionu pár aut přede mnou „cosi“ vypadlo. Za pár okamžiků, jak jsem dojela k onomu místu, jsem zjistila, že se jedná o malou ubohou slepičku, která vypadla z kamionu jedoucího na jatka. Okamžitě jsem vystoupila  a v jediném svém „nejlepším“ oblečení začala slepičku chytat. No, nedalo mi to moc práce – hodila jsem na ní své sako od kostýmku.

Ono totiž jinak nebylo moc chytat za co. Při vytahování z klecí, se slepičky nemilosrdně tahají za nohy a velmi často jim pracovníci přitom zlomí nebo vykloubí nohu

Naše slepička – Jířa se mnou absolvovala pracovní pohovor a pak veterinu – aby posoudili, zda je její stav k žití. Vypadala velice uboze – holá, nechodící, modrá hrudní kost po pádu. Prvních 14 dnů strávila v přepravce pro kočky. Naučila se chodit, jíst, hrabat a dokonce začala snášet vajíčka. Byla úžasný společník.

Po čase jsem našla na internetu „Podnik na výrobu vajec,(chápete, ani v názvu nefiguruje živé zvíře.. L) v Kosičkách“. Zde je čas od času „výprodej“ vynešených slepic. Je to ten největší hnusný chov, co lze vidět. Staré haly s klecemi jedna přes druhou. Byla jsem tam již celkem 3x. Nejprve u okénka, kde prodávají běžně vejce, si zakoupíte slepice (19,-Kč/ks) a pak vám sdělí, kterou halu likvidují, a vy můžete vjet do areálu přímo před halu. Já osobně to dělám tak: s pracovnicí, která je u haly a které předáte ústřižek o zaplacení a počtu slepic, které si odvážíte,  se při předávání se domluvím s drobným úplatkem (káva, bonboniéra), že mám prosbu, ať mi vybere ty nejubožejší z nejubožejších…Většinou sbalí čoko a klepe si na čelo, ale když vidí, že to myslím vážně – přinese mi opravdu trosky.

V Kosičkách mají několik hal, některé jsou ještě staré – klece A4 a nové již s „trochu“ větším prostorem.

Pro mě je to vždycky strašné – poprvé jsem to totálně obrečela – dovolili mi přijet ráno na 6:00 – protože jsem odjížděla na služební cestu na Moravu a v 6:30 – začali „vyklízet“ halu – přijel jateční kamion a slepice nosili a házeli do přepravek na auto. Před halou byla velká hromada mrtvých těl, která zřejmě krutým zacházením pošla. Ten nářek z té haly a z auta budu slyšet, co budu živa.

No, slepičky se mnou tenkrát absolvovali školení na Moravě inkognito mezi „kravaťákama“ a zvládly to bravurně J

V Kosičkách jsem byla pro slepice celkem 3x, ty poslední byly na tom nejhůře – vůbec se nehýbaly, pouze ležely, totálně holé. Na nohách měly obrovské krusty a vředy – pravděpodobně od exkrementů a parazitů. Navíc jsem pochopila, že jen pouze malé procento slepic z haly si někdo koupí. Většina jich jede do separátního masa. A proto je snad již ani nekrmí a o vodě též pochybuji. Jsou to pro ně již náklady navíc...

První procházka slepiček venku a pobyt na sluníčku se nedá zapomenout a stojí za to. Nejsem žádný šílenec, ale to co se nyní děje (velkochovy) absolutně není v pořádku. Slepice jsou velmi inteligentní tvorové a dokonce mají rády společnost. Jedna byla na tom z Kosiček velmi zle a myslela jsem, že to opravdu nepřežije. Dala jsem jí do separace, ona se naučila chodit a na volno dnes ještě s jednou prochází okrasnou zahradu. Mnozí naši hosté jsou vykulení včetně mého tchána, který chová slepice na betonu a diví se, že mu nenesou.., ale to už je zase jiný příběh.