Slepičí mozeček? autor: Márinka, 2014

O slepicích toho lidé nevědí mnoho. Pokud s nimi nemají osobní zkušenost, zaznamenali jejich existenci nejspíš především díky směrnici, která přikázala členským státům EU přejít z chovu v neobohacených klecích na chov v obohacených klecích. I když se na to mohly státy připravit roky dopředu, největší humbuk samozřejmě nastal v době přechodu na nové podmínky. Lidé počítali, na kolika centimetrech čtverečních vlastně tito tvorové žijí, srovnávali to se svými garsonkami a po krátkém rozhořčení, že se zase bude něco zdražovat, bublina splaskla.

Je slepičí mozeček opravdu tak malý, že si tito tvorové zaslouží pouze degradaci na úroveň stroje na výrobu vajec či masa?

Výzkumy chování kura domácího naznačují něco zcela jiného. V Austrálii se uděluje ocenění Eureka za přínos vědě a v roce 2010 ho získali vědci Chris Evans a K-lynn Smith právě za výzkum chování tolik podceňovaných slepic, kuřat a kohoutů. Zde je několik zajímavých poznatků, které vyplývají z jejich studie:

Když najde kohout něco k snědku a je poblíž slepice, vydá zvuk, kterým ji přivolá. Další variantou je, že potravu sebere a znovu upustí, aniž by ji snědl. Tím si nakloní samičku na svoji stranu a ta se s ním pak možná spáří. Protože je ale v hejnu kurů vždycky jen jeden alfa samec, který si nárokuje přízeň všech slepic, jemu podřízení samci jsou nuceni uchýlit se ke lsti.

Pokud najde podřízený kohout potravu a poblíž je jiný samec, na jídlo neupozorní a spořádá ho sám. Pokud je ale poblíž samička, kohout na potravu upozorní „tichým“ způsobem, a to pouze pohyby, aby ho náhodou neslyšel alfa samec. Když se tak stane, kohout objevitel se třeba i se samičkou začne pářit, dokud je tedy nerozežene alfa kohout.
A co to říká o kuru domácím? Třeba to, že než se pustí zběsile do jídla, uvažuje o tom, koho a jak k jídlu přivolá a jestli se s někým vůbec rozdělí. Vědci zároveň pozorováním interakce mezi slepicemi a kohouty zjistili, že si slepice vedou takovou pomyslnou tabulku dobrých skutků, které pro ně či ostatní členy hejna daný kohout udělal. (1)
 
Slepice a kohouti mají v zásobě desítky zvukových signálů, rozlišují signály, kterými komunikují s ostatními členy skupiny, signály ohlašující potravu a signály upozorňující na predátora (pozemního či ze vzduchu). Při kohoutím svolávání slepic k jídlu také záleží, co za potravu kohout najde. Pokud je to něco delikátního, kohout volí jiný tón, než při méně chutné potravě. Slepice na něj následně reagují větším či menším spěchem.
 

Jestli vidíte ve slepicích krvelačné tvory s ostrými zobáky a hrabavými pohyby, tak vězte, že i slepice může být přemýšlivá společnice. Může přiběhnout na zavolání, naučit se slepičí agility, či ukázat na obrázek, na kterém je fotka slepice. A to i v případě, že je obrázek na chvíli překrytý. (2)


Slepice mají schopnost rozpoznat objekt, i když ho vidí pouze část. Chápou princip příčiny a následku, takže když Little Miss Sunshine ve videu zazvoní na zvonek, otevřou se dveře, ona dostane potravu a běží znovu zazvonit na zvonek :) (3)
 

Zajímavý je také vztah mámy slepice s jejími kuřátky. Slepice komunikuje s kuřaty ještě předtím, než se vylíhnou z vajíčka. Při zahřívání je otáčí a poslouchá odezvy z vajíčka. Slepice učí kuřata spoustu věcí a pokud dělají něco špatně, tak je na to upozorní. A snaží se tak dlouho, dokud neudělají kuřata danou věc správně. (4)

Vědci zkoumající zvířata po celém světě se shodují, že se slepice svými kognitivními funkcemi (= to, jak vnímá svět kolem sebe, jedná, reaguje, zvládá různé úkoly) v některých případech vyrovnají psům či kočkám. Mají rády svoji rodinu, starají se o ni i o ostatní členy skupiny. Pamatují si „tváře“ až stovky členů slepičího společenství. Mají složitou hierarchii, dobré komunikační schopnosti a každý jedinec má jinou osobnost. Dobře se učí, a to nejen zkušenostmi, ale i jedna od druhé. Některé znalosti, jak bylo experimentálně zjištěno, se dokonce předávají z generace na generaci. (5)
 
Slepice jsou učenlivé a bystré. Lidé zabývající se tréninkem psů doporučují vyzkoušet si tréninkové metody i na slepici, překážky se musí malinko přizpůsobit, ale trenéři tvrdí, že slepice se učí rychleji než ostatní zvířata.

Člověk si domestikoval slepice pro jejich schopnost přizpůsobit se rozmanitým životním podmínkám, odolat nepřízni počasí, není zas tak složité se o ně starat a rozmnožovat je. Slepice jsou společenské, lidé je mohou chovat ve větším hejnu, živí se rozmanitou stravou, takže není problém jim v různých podmínkách zajistit něco k snědku. Je to jejich dobrá vlastnost, na kterou bohužel tito tvorové doplatili, protože člověk je pak schopen je chovat i v tak krutých podmínkách, jako mají v klecích či halách.
Ve 40. letech byly kuřata běžnou součástí venkova a oproti dnešku si vlastně neměla na co stěžovat. Měla výběh, dostatek krmiva a mohla uspokojovat své potřeby jako je hrabání, popelení a pobyt na sluníčku. Slepice byly chovány především kvůli vejcím, na maso až ve chvíli, když jejich snůška skončila. Průmyslový systém chovu se objevil až v 50. letech 20. století, když v roce 1953 britský farmář představil nové hybridní plemeno, které bylo vyšlechtěno speciálně pro intenzivní způsob výkrmu. (4)
 
Slepice nemají hebký kožíšek jako kočky a neumějí nás rozněžnit smutným pohledem jako psi, nejsou to typičtí domácí mazlíčci, přesto si myslím, že si zaslouží více naší pozornosti a především respektu.
 
Pokud by vás zajímalo, jak vypadá běžný intenzivní chov kuřat (brojlerů) na maso v kontrastu s volným chovem slepic, doporučuji dokumentární seriál „Hugh a kuřata“ http://www.csfd.cz/film/336122-hugh-a-kurata/ (je dostupný i v češtině).
 
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
2. http://vimeo.com/77761917
4. zdroj: dokument „The Private Life of Chickens“